Česká hokejová reprezentace porazila 18. května na mistrovství světa ve Fribourgu Švédsko 4:3 a po třech zápasech ve skupině B držela s bilancí dvou výher a jedné porážky druhé místo za Kanadou. Sportovní výsledek by sám o sobě byl bezvýznamnou položkou v tabulce, kdyby nespustil osvědčený domácí rituál. Během jednoho večera se veřejná nálada přehoupla od zdrženlivého „uvidíme, jak to půjde“ k pevnému přesvědčení, že medaile je prakticky doma. Mechanismus je pokaždé stejný: jedno vítězství se v komentářích, na sociálních sítích a v hospodských debatách přepočítá na kompletní scénář až do finále, přičemž skupinová fáze se retušuje jako pouhá formalita.

Očekávání rostla rychleji než počet odehraných zápasů. Turnaj pak pro Česko skončil prohraným čtvrtfinálem, čímž se národní stav vrátil přesně tam, odkud pár dní předtím vystartoval. Po celé euforii nezůstalo nic měřitelného kromě několika sestřihů a dočasného pocitu, že tentokrát to vyjde. Zajímavější než samotný hokej je pravidelnost, s jakou se stejná křivka nadšení a vystřízlivění opakuje ročník co ročník, vždy odstartovaná jedním povedeným zápasem a ukončená jedním nepovedeným.